Novinky a články

Poslední úpravy: 28 January 2023 14:32:53


Jak jsem fotil jezevce

28/01/2023

Bydlím v Českém krasu a rád chodím v noci s čelovkou běhat do lesa. Zpočátku to byla z nouze cnost, protože jsem to za světla většinou nestíhal, ale brzy jsem si to oblíbil. Potkávám při tom různé tvory, které během dne nemá člověk moc šancí vidět. Jedním z takových tvorů jsou jezevci. V Českém krasu to není žádná velká vzácnost, ale i přesto většina lidí za celý život jezevce ani nezahlédne. Je to tvor, který žije opravdu striktně nočním životem a přes den vychází z hradu jen velmi vzácně, a i tak obvykle jen vyjde před hrad, chvilku tam pobude a zase se vrátí do svého podzemního bytu. Mám pro jezevce slabost, a tak jsem se rozhodl, že se ho pokusím nafotit. Jenže jak začít. O jednom obydleném hradu jsem věděl, ale chtělo to najít další a vybrat vhodný k focení. Začal jsem pátrat v místech, kde jsem v noci jezevce potkával. O jednom hradu jsem věděl už z dřívějška a další čtyři obydlené se mi podařilo najít. Ale jenom dva byly použitelné k focení. Ostatní byly ukryté v houštinách, kde by se jezevec mohl přede mnou procházet dle libosti a já bych neměl šanci udělat jedinou fotku. Už v únoru jsem nasadil fotopasti a začal sledovat jejich zvyky. Opravdu se ani jedinkrát neukázali za světla. Tak jsem sledoval dál a doufal, že až budou mláďata, tak ta by mohla být méně opatrná a ukázat se ještě před setměním. Několikrát jsem takovou zkušenost udělal s liškami. Jenomže jezevec není liška a na tmu si opravdu trpělivě počká. V březnu jsem už na samicích podle naběhlých struků viděl, že v hradu kojí mláďata, tak jsem začal doufat.

Dlouho se nic nedělo. Samice nechtěla mláďata ukázat, ale když už mláďata trošku povyrostla, tak je přeci jen přivedla před vsuk (myslivecké označení vstupu do nory). Jenomže samozřejmě až hluboko v noci.

Jak mláďata postupně rostla a sílila, tak už přestala matku poslouchat (jak to tak chodí) a občas vykoukla ven sama a u jednoho hradu dokonce občas i krátce před setměním. Tak teď přišel ten správný čas. Byla téměř půlka května a bylo znát, že mláďata mají energie na rozdávání a večer už se nemůžou dočkat, až vylezou z nory ven. Často se ukázala už v době, kdy ještě byla šance na focení. Tak jsem jednoho odpoledne sbalil výstroj včetně krytu a vyrazil k jezevčímu hradu. Jezevčí hrad byl umístěný na malém prostranství v houštině, tak jsem si přeci jen na jednu větev kousek od vsuku připevnil rádiově řízený blesk, abych si v případě potřeby mohl trochu přisvětlit a potom jsem už jen čekal. Zvolna se začalo stmívat a jezevci sále nikde. Už jsem začínal nervózně sledovat ubývající světlo, když jsem zahlédl v ústí vsuku nějaký pohyb. Z nory vykouklo jezevče a zase se schovalo. Chvíli mu sice trvalo, než se odhodlalo opravdu vylézt, ale nakonec se přeci jen ukázalo. Za ním vylezli i sourozenci a na chvíli vykoukla i matka, jenomže mláďata byla opravdu po celém dni stráveném v noře nevybouřená a já při dlouhých časech, které jsem musel kvůli nedostatku světla používat, neměl šanci udělat ostrou fotku. Rozhodl jsem se tedy aktivovat blesk a doufal jsem, že se nepolekají. A opravdu se nepolekali. Mláďata i navzdory blýskání pokračovala ve svých hrách a občasné zablýsknutí zřejmě považovala za nastupující bouřku.

Dva dny po sobě se mi podařilo vyfotit hrající si mláďata, ale potom zase trochu změnila režim a za soumraku začala vycházet jen ojediněle. Po úspěších s focením bleskem jsem začal uvažovat, jak to provést, abych mohl fotit i v noci. I když jsem večer fotil s bleskem, tak jsem stejně neměl k dispozici moc času, protože s ubývajícím světlem jsme já ani přítel autofokus nebyli schopni ostřit. Jenže jak nasvítit prostor a zároveň zvířata nezradit. Pátral jsem po vlastnostech autofokusu a našel informaci, že snímače autofokusu zrcadlovek jsou citlivé i k infračervenému spektru. Tak jsem to testoval v naději, že budu moci ostřit v infračerveném světle, ale ukázalo se, že citlivost k infračervenému světlu je tak nízká, že tudy cesta nevede. Tak jsem si začal hrát s technikou a začal se přibližovat k viditelnému spektru, až jsem nakonec musel rezignovat a smířit se s tím, že budu svítit červeným světlem a doufat, že to jezevcům nebude moc vadit. Mezitím ale jezevci zase trochu změnili své zvyklosti, a i když vycházeli až za tmy, tak se začali z nočního flámu vracet mnohdy až krátce po rozednění. Tak jsem si protentokrát večer postavil kryt a připravil vše potřebné a ve velmi časných ranních hodinách usedl to krytu a čekal. Postupně začalo svítat, světla přibývalo a u hradu ani živáčka. Už jsem se začal smiřovat s tím, že jsem vstával zbytečně (z fotopasti jsem věděl, že se někdy do hradu k ránu nevrátili a den strávili někde jinde). Jak to tak bývá, už jsem to skoro vzdal a přestával prostor před hradem bedlivě sledovat. Najednou jsem se podíval zpět k hradu a tam stálo jezevče.

Nevím odkud přišlo, ale bylo tam. Rychle jsem udělal několik fotek, než se schovalo v útrobách hradu. Bylo to tedy o fous. Konečně jsem měl nějakou fotku bez blesku. Bylo to sice zašuměné (ISO 20000), ale měl jsem ji. Nějakou dobu jsem na focení neměl čas a mezitím se zase vrátili ke svým striktně nočním pochůzkám. Tak jsem se zase já vrátil ke svým plánům nočního focení. Jednoho večera jsem zase sbalil vše potřebné. Tentokrát byla ve výbavě i lampa s regulovatelným výkonem a na ní podomácky vyrobený nástavec s červenou osvětlovací folií. Jezevci se před soumrakem opravdu neukázali, a tak jsem za soumraku aktivoval bleskový vysílač, rozsvítil červenou lampu a doufal. Výkon jsem stáhl na minimum, které mi umožňovalo trochu vidět, co se děje před norou. Nakonec jsem se dočkal a jezevci se ukázali. Jenomže světla z lampy bylo pro autofokus málo a já se bál přidat, abych je nevyplašil. Naštěstí se řešení našlo. Lampu jsem měl v ose fotoaparátu, takže když se jezevci natočili směrem ke mně, v očích se jim zaleskl odraz červené svítilny. A na to už autofokus zaostřit dokázal.

Bylo to další vítězství. Teď už můžu fotit jezevce i v noci a nemusím spoléhat jen na vzácné okamžiky, kdy se jezevci ukáží za světla. K jezevcům jsem ještě během přelomu léta a podzimu párkrát zašel a podařilo se mi rozšířit i sadu fotek bez blesku, kdy se jezevci ráno vraceli do hradu.

V říjnu už nebylo skoro možné rozpoznat, jestli jsou v hradu jen mláďata nebo i rodiče. Jezevčata už pořádně vyrostla a vytvořila si kvalitní zásoby tuku, aby přežila zimu.

Když se ale člověk podívá na fotky focené bez blesku a s bleskem, tak je přeci jen znát, že se vyplatí být trpělivý a počkat si na vzácné momenty, kdy je dostatek světla a nemusím blesk použít. Jenomže jak jsem už zmiňoval na začátku, jezevci jsou moje srdeční záležitost a chtěl bych zachytit i okamžiky, které za světla není možné zachytit. Nezbývá mi tedy než ještě odladit noční focení. Prvním krokem je projasnění hlubokých neprokreslených stínů při focení bleskem. Pořídil jsem tedy druhý radiově řízený blesk a vyrazil znovu za jezevci. Jeden blesk jsem umístil tak, jak jsem byl zvyklý a druhý na suchý strom z druhé strany prostoru před vsuky. Postavil kryt a čekal.

Byl konec listopadu, takže kolem páté už byla skoro tma. Podle fotopastí jsem věděl, že obvykle vychází kolem sedmé. Tak jsem trpělivě čekal. Bylo sedm hodin a nikde nic. Už minula osmá hodina a stále nic. V půl deváté jsem to už vzdával. Řekl jsem si, že když už tady skoro pět hodin zbytečně mrznu, tak si alespoň nafotím ten prostor s různým nastavením blesku, ať tady nejsem úplně zbytečně. Vždyť hlavní cíl této výpravy vlastně bylo jen vyzkoušet nasvícení prostoru s pomocí dvou blesků. Zaostřil jsem na stromek v zadní části prostoru a stisknul spoušť. Nasvícení prostoru mi přišlo celkem dobré, ale řekl jsem si, že si s tím trochu pohraju. Na vysílači jsem snížil výkon "projasňovacího" blesku, aby stíny byly přeci jen hlubší a znovu stiskl spoušť. Při záblesku se mi zdálo, že jsem tam něco zahlédl. Podíval jsem se do foťáku a vidím, že jsem vyfotil zadek jezevce.

Vůbec jsem si ho v tom slabém červeném světle nevšiml. Během těch dvou minut, kdy jsem přemýšlel nad nastavením blesku a měnil ho, jezevec vylezl s hradu. Na tento okamžik jsem tam čekal a mrznul už pět hodin a když konečně vylezl, tak jsem si toho ani nevšimnul. Měl jsem tam fotopast, takže vím, že jsem opravdu žádný okamžik nepropásl. Opravdu poprvé opustil hrad ve chvíli, kdy jsem dělal testovací fotku prostoru před vsuky. Neuvěřitelná náhoda. Každopádně hned jak jsem to zjistil, přilepil jsem oko k hledáčku a pátral v červeném šeru přede mnou. Za chvilku jsem uviděl dvě světýlka, to jak se jezevec otočil a červená lampa se mu odrážela v očích. Rychle jsem zaostřil a stiskl spoušť a potom ještě jednou.

Víc, než dvě fotky jsem neudělal. Jak jsem už vytušil při focení mláďat s rodiči na jaře, mláďata nechává blesk celkem chladnými, ale dospělci jsou z blýskání nervózní, zvlášť když se blýská uprostřed noci. Po druhé fotce (tedy vlastně po třetí, když počítám i fotku jezevčího pozadí) jezevec znervózněl a vrátil se do hradu. Čekal jsem ještě půl hodiny, ale potom jsem naznal, že vzhledem k tomu, že v této době jezevci moc aktivní nejsou, nemá smysl čekat, až se ukáže znovu. Stejně jsem tu jen kvůli testu techniky. Před balením věcí jsem ještě udělal dokumentační foto, jak vypadá prostor, při nasvětlení blesky, sbalil věci a vyrazil domů.

Focení dvěma blesky pěkně prosvětlilo stíny, ale pořád to ještě není ono. Chtělo by to trochu nasvítit i zadní část prostoru. Pořídil jsem tedy třetí rádiově řízený blesk a zase si někdy půjdu hrát a ladit. Teď v zimě jezevci moc aktivní nejsou, tak až se bude blížit jaro, tak za nimi zase vyrazím a budu opět pokoušet fotografické štěstí. Až se ukážou mláďata, tak bych chtěl být připraven a mít vše jakžtakž odladěno. Jen musím být opatrný. Jezevci naštěstí nejsou jako lišky, které při častějším rušení vezmou mláďata a přestěhují se jinam. Jezevci svůj pracně vybudovaný hrad jen tak neopustí, ale stejně tam raději nebudu chodit moc často. Nerad bych, aby přestali tomu místu věřit a odstěhovali se. Určitě budu s rušením, a hlavně blýskáním šetřit. Ale podle nedávných zkušeností si určitě můžu bez výčitek svědomí občas zajít k jezevčímu hradu, zbudovat si tam "fotografický ateliér" a pár fotek i s bleskem pořídit. Tak snad bude další rok minimálně stejně úspěšný, jako ten předchozí. Budu se snažit.

Konec

Text a fotografie: Filip Šenigl

Zpět