Novinky a články

Poslední úpravy: 19 September 2025 19:24:19

Ptačí tržiště u Knížecího rybníka

19/09/2025

Jaro už pomalu nabírá na síle, stromy se zahalily do svěže zeleného listoví a všichni ptáci už našli cestu zpět do svých hnízdišť. Je začátek května, a to je ten pravý čas vyrazit stejně jako každý rok do jižních Čech k rybníkům zkontrolovat, co na který rybník přilétlo a co se tam případně chystá založit další generaci opeřenců. Samozřejmě nejde jen o pouhou kontrolu a sčítání ptactva na rybnících. O to se ostatně postarají (nejen) místní ornitologové. Nám jde o to využít ptačího shonu kolem námluv, stavby hnízd a u těch časnějších navrátilců i péče o potomstvo a pořídit nějaké působivé záběry z jarní přírody kolem jihočeských vod.

Letos jsme se sem sjeli v hojném počtu už 30. dubna odpoledne. Byla to taková fotografická verze sletu čarodějnic. Jelikož se nepočítám mezi členy čarodějnického cechu, ale mezi ubožáky věčně bojující s nedostatkem času, dorazil jsem až na prvního máje kolem poledne. Hned jsem zamířil ke mně dobře známým rybníkům Vlhlavský a Hlásný. Zklamán jsem nebyl. Na rybnících byly volavky, kachny, lysky, roháči a rybáci. Byl jsem tu ale už několikrát, a tak jsem doufal v něco méně obvyklého, a tak jsem si nechal poradit od našeho jihočeského člena Honzy Kopeckého a vyrazil k nedalekému Knížecímu rybníku. Rybník byl spuštěný s odhaleným pásem dna po okrajích, takže se to tu hemžilo různými bahňáky a já cítil, že jsem našel rybník, u kterého budu trávit během následujících tří dnů většinu času. Hned jsem si lehl na odhalené dno na kraj jednoho z křovisek, přikryl se maskovací sítí a čekal. Neležel jsem dlouho, když jsem si všiml, že se nedaleko mne po odhaleném dně pohybuje kulík říční. Ne však jeden, ale hned dva. Bylo poznat, že o mně ví. Trochu nervózně chodili ze strany na stranu a bylo znát, že se jim moc nechce se z místa vzdalovat. V tom mi to došlo. Určitě ležím někde blízko jejich hnízda. No to je teda pech. Takové pěkné místo jsem si našel a teď abych se nenápadně vytratil a hledal nové. Než jsem si ale promyslil, jak se co nejnenápadněji i se vší výstrojí stáhnout, jeden kulík přešel k místu asi pět metrů ode mně a pomaloučku si sednul.

Přes fotoaparát jsem viděl, že sedí na vajíčkách a on i druhý kulík už vypadali klidně. Rozhodl jsem se tedy, že se nebudu téměř hýbat a nějaký čas tu ještě setrvám. Nejenže se mezitím už na nedalekém rozhraní vody a dna objevovali další ptáci jako jespáci, volavky a čejky, ale také mne moc lákalo vyfotit ty dva malé cupitající krasavce, jak pečují o svá vajíčka.

Vydržel jsem tam jen asi hodinu, protože i když kulíci vypadali, že už si mně nevšímají a nerušeně se střídali na vajíčkách, přeci jen jsem měl stále nepříjemný pocit, že bych takhle blízko hnízda neměl být, a tak jsem se začal pomalu i s maskovací sítí a vybavením posouvat dál od hnízda a když jsem byl od nich asi dvacet metrů, dovolil jsem si opatrně se zvednout a s omluvou na rtech se rychle vytratil.Během odpoledne jsem ještě obešel pár rybníků, abych si udělal představu o tom, co kde plave a poletuje a vyrazil do penziónu za kolegy z KFP, abych se pochlubil svými fotkami a zároveň mohl závistivě prohlížet jejich dnešní fotky, protože ani oni rozhodně nezaháleli. Pro nadcházející den jsem se rozhodl ráno vyrazit opět ke Knížecímu rybníku, ale na jeho opačný konec, než jsem byl dnes. Ze svého úkrytu u kulíků jsem viděl rušný ptačí provoz v zadní části rybníka v blízkosti rákosin a já tušil, že tam by se ráno mohlo dít něco zajímavého.

Druhý den ráno jsem si přivstal a vyrazil ke Knížecímu rybníku. V pět hodin jsem byl na místě u rákosin a jak jsem zjistil, i u kopek hnoje, které tam rybáři navezli. Přišel jsem sice ještě za šera, ale u vody už panoval čilý ruch a já zalitoval, že jsem podlehl lenosti a nevstal ještě alespoň o půlhodinu dříve. Nad vodou se povalovala ranní mlha a na kraji vody u kupek stála pisila a okolo pobíhali a poletovali další bahňáci.

Nezbylo mi, než si vše připravit ještě ve vysoké trávě na břehu a potom se pomalu nenápadně plazit i s vybavením schovaný pod maskovací sítí blíže ke kraji vody. Vyplatilo se. Pisil tu bylo minimálně šest a poletovaly z místa na místo, každou chvíli nějaká usedla kousek přede mnou a začala pročesávat mělčinu a hledat něco k snědku. Foťák neměl chvíli klidu a já měl brzy na kartě pořádně zapisilováno.

Místo jsem si vybral opravdu dobře, a tak jsem se musel mnohdy krotit a nefotit vše, co se kde hnulo, abych neměl za chvíli kartu plnou. Navíc se ukázalo, že jedna z kupek se pisilám natolik zalíbila, že ji prohlásily svým domovem a udělaly si na ní hnízdo.

Zdejší bezobratlé osazenstvo musí mít ale těžký život. Ani zahrabáni do bahna nejsou v bezpečí. Každou chvíli se zde objeví nějaký hladový zobák propichující bahno a zavrtávající se pod kdekteré stéblo lačnící po chutném soustu. Jednou je to houf neklidně pobíhajících jespáku bojovných, kteří působí dojmem, že jim za chvíli jede autobus a oni se snaží rychle nacpat břicha, protože cesta je daleká a v autobuse žádnou svačinu nedostanou. Za nimi váhavě kráčí čejka s výrazem gurmána, který přechází mezi jednotlivými sousty a vybírá si jen ta nejchutnější. Potom, co čejka odkráčí k sousedům zkontrolovat, jestli tam nemají náhodou lepší hostinu, tržiště na chvíli osiří, aby sem vzápětí přihopsal opuštěný válečný invalida kulík, který v jakési válečné vřavě přišel o jednu nohu.

Sledovat shon na tomto ptačím tržišti bylo natolik strhující, že jsem si ani neuvědomil, že by mně po několikahodinovém ležení na břiše pod maskovací sítí mělo přeci setsakramentsky bolet za krkem. Ale nebylo mi dopřáno si to uvědomit, protože se mezi stébly trávy ukázal konipas luční a vydal se zkontrolovat tu zvláštní kupku trávy, jestli tam nebudou k nalezení nějaká chutná sousta. Přišel až těsně ke mně a zvědavě tu zvláštní kupku obcházel a sem tam něco v mé těsné blízkosti sezobnul a stále přemýšlel, co to je za divnou uschlou trávu. Není to cítit jako kupka hnoje (alespoň doufám, že si to myslel), ani to nevypadá jako suchá tráva kterou znal, i když jí to bylo hodně podobné. Když mi přišel přímo před objektiv, čekal jsem, že mi vleze do sluneční clony a začne mi ozobávat přední čočku. Nakonec naznal, že tam asi žádnou lahůdku nenajde a odešel do vzdálenosti, na kterou jsem už byl schopen zaostřit a zvědavce mohl vyfotografovat.

Maskovaný jsem byl opravdu dobře, jelikož zanedlouho přihopkal ještě zajíc a usadil se mi přímo před objektivem a zcela mi zakryl výhled a já musel čekat, až zase odhopká, abych opět mohl pozorovat a fotit. I když, možná ho na mně poslaly pisily z nedalekého hnízda, aby jim byla dopřána chvíle soukromí pro intimní chvilky.

Na břehu Knížecího rybníka jsem vydržel ležet asi čtyři hodiny, než mne slunce vysoko na obloze přesvědčilo k pomalému a nenápadnému odchodu. Ke Knížecímu rybníku jsem se v následujících dnech ještě dvakrát vrátil, ale už jsem zde nezažil tu ranní mlžnou atmosféru s ruchem ptačího tržiště jako onoho prvního rána.























Text a fotografie: Filip Šenigl

Zpět