Novinky a články

Poslední úpravy: 01 December 2025 19:19:12

Jezevci z Českého krasu

01/12/2025

Již řadu let žiji v Českém krasu a nemohu jinak než si ho zamilovat. Každý rok objevuji nová zákoutí, a i když chodím do přírody opravdu často a žiji zde již dvacet let, stále jsem neviděl ani zdaleka všechna zvířata, která zde lze potkat. Kromě častých vycházek a fotografických výprav chodím do zdejší přírody i běhat. Postupem času, jak bylo stále méně a méně času se můj čas k vyběhnutí do přírody posouval do večerních hodin, až jsem nakonec začal běhat v noci za svitu čelovky. Zpočátku to byla z nouze cnost, protože jsem to za světla většinou nestíhal, ale brzy jsem si to oblíbil. Začal jsem potkávat různé tvory, které během dne nemá člověk moc šancí vidět. Jedním z takových tvorů jsou jezevci. V Českém krasu to není žádná velká vzácnost, ale i přesto většina lidí za celý život jezevce ani nezahlédne. Je to tvor, který žije opravdu striktně nočním životem a přes den vychází z hradu jen velmi vzácně, a i tak obvykle jen vyjde před hrad, chvilku tam pobude a zase se vrátí do svého podzemního bytu. Naopak v noci bývají opravdu velmi aktivní. Buď vyrazí do okolí hledat různý hmyz, kořínky, bobule, drobné obratlovce anebo své oblíbené žížaly, které u jezevců tvoří až dvě třetiny jejich jídelníčku. Anebo se věnují úpravě svého příbytku, kterému se ne náhodou říká jezevčí hrad. Jak jsem postupně objevoval další a další jezevčí hrady a umisťoval k nim fotopasti, mohl jsem sledovat, jak pracovitý a čistotný tvor jezevec je. Jeho hrad, ve kterém někdy přebývá i více generací jezevců, je rozsáhlý systém chodeb a komůrek a může mít i více než deset různých vchodů. Tento systém jezevec udržuje v nebývalé čistotě. Na fotopastech jsem často pozoroval jezevce, jak pravidelně vynáší suchou trávu, kterou má v hradu jako vystýlku pelechu a nosí si tam čerstvou čistou podestýlku. Jezevec věnuje hodně úsilí údržbě svého hradu, ale když důkladně propátráte jeho nejbližší okolí, zjistíte, že si jezevec venku buduje také záchod, kam pravidelně chodí. Není to žádná velká stavba. Prostě si jen na jednom místě vyhrabe jamku a tam chodí vykonávat potřebu. Jednou jsem k takovému záchodu umístil fotopast tak, že jsem měl v záběru vchod do nory a zároveň onen záchod. Bylo zajímavé pozorovat, jak jezevec vyleze ze svého hradu, dojde si na záchod, tam si přidřepne, vykoná svou potřebu a zase se vrátí zpět do hradu.

Během svých nočních toulek po okolních lesích, kdy jsem se s jezevci občas potkával a během prohlížení videí z fotopastí od jezevčích hradů jsem si ke "svým" jezevcům vytvořil takový vztah, že jsem je začal téměř považovat za své příbuzné. Rozhodl jsem se tedy, že se chci s jezevci setkat přímo u jejich hradu a pokusit se je nafotit. Jenže jak začít. O několika obydlených hradech jsem věděl, ale chtělo to najít další a vybrat vhodný k focení. Začal jsem pátrat v místech, kde jsem v noci jezevce potkával. Nakonec se mi podařilo najít pět obydlených jezevčích hradů. Pouze dva však byly použitelné k focení. Ostatní byly ukryté v houštinách, kde by se jezevec mohl přede mnou procházet dle libosti a já bych neměl šanci udělat jedinou fotku. Už v únoru jsem tedy nasadil fotopasti a začal sledovat jejich zvyky. Opravdu se ani jedinkrát neukázali za světla. Sledoval jsem je dál a doufal, že až budou mít mláďata, tak ta by mohla být méně opatrná a ukázat se ještě před setměním. Několikrát jsem takovou zkušenost udělal s liškami. Jenomže jezevec není liška a na tmu si opravdu trpělivě počká. V březnu jsem už na samicích podle naběhlých struků viděl, že v hradu kojí mláďata, tak jsem začal doufat (obr. 1). Dlouho se nic nedělo. Samice nechtěla mláďata ukázat, ale když už mláďata trošku povyrostla, tak je přeci jen přivedla před vsuk (myslivecké označení vstupu do nory). Jenomže samozřejmě až hluboko v noci (obr. 2).



Fotografie 1 a 2

Jak mláďata postupně rostla a sílila, tak už přestala matku poslouchat (jak to tak chodí) a občas vykoukla ven sama a u jednoho hradu dokonce občas i krátce před setměním. Tak teď přišel ten správný čas. Byla téměř půlka května a bylo znát, že mláďata mají energie na rozdávání a večer už se nemůžou dočkat, až vylezou z nory ven. Často se ukázala už v době, kdy ještě byla šance na focení. Jednoho odpoledne jsem sbalil výstroj včetně krytu a vyrazil k jezevčímu hradu. Přišel jsem téměř čtyři hodiny před setměním. Jezevčí hrad byl umístěný na malém prostranství v houštině, tak jsem si na jednu větev kousek od vsuku připevnil rádiově řízený blesk, abych si v případě potřeby mohl trochu přisvětlit, nedaleko na kraji houští jsem si postavil kryt a potom už jen čekal. Zvolna se začalo stmívat a jezevci stále nikde. Už jsem začínal nervózně sledovat ubývající světlo, když jsem zahlédl v ústí vsuku nějaký pohyb. Z nory vykouklo jezevče a zase se schovalo. Chvíli mu sice trvalo, než se odhodlalo opravdu vylézt, ale nakonec se přeci jen ukázalo. Za ním vylezli i sourozenci a na chvíli vykoukla i matka. Mláďata byla po celém dni stráveném v noře nevybouřená a chvíli nepostála. Bylo už málo světla a já při dlouhých časech, které jsem musel kvůli nedostatku světla používat, neměl šanci udělat ostrou fotku. Rozhodl jsem se tedy aktivovat blesk a doufal jsem, že se nepolekají. A opravdu se nepolekala. Mláďata i navzdory blýskání pokračovala ve svých hrách a občasné zablýsknutí zřejmě považovala za nastupující bouřku (obr. 3-11).










Fotografie 3 - 11

JDva dny po sobě se mi podařilo vyfotit hrající si mláďata, ale potom zase trochu změnila režim a za soumraku začala vycházet jen ojediněle. Po úspěších s focením bleskem jsem začal uvažovat, jak to provést, abych mohl fotit i v noci. Vypadá to, že občasné blýsknutí fotografického blesku jezevce nijak zvlášť neruší, takže noční focení je možné. Problém ale byl, jak to zařídit, abych mohl sledovat prostor před vsuky a hlavně jak ostřit fotoaparát, tedy jak nasvítit prostor a zároveň zvířata neplašit. Testoval jsem různé možnosti včetně ostření v infračerveném světle, až jsem nakonec musel rezignovat a smířit se s tím, že budu svítit červeným světlem a doufat, že to jezevcům nebude moc vadit. Mezitím co jsem testoval a připravoval techniku na noční focení, jezevci zase trochu změnili své zvyklosti, a i když vycházeli až za tmy, začali se z nočních toulek vracet mnohdy až krátce po rozednění. Rozhodl jsem se toho využít a zkusit štěstí ráno. Odpoledne jsem si postavil kryt u jezevců a připravil vše potřebné a ve velmi časných ranních hodinách usedl to krytu, čekal a doufal. Postupně začalo svítat, světla přibývalo a u jezevčího hradu ani živáčka. Už jsem se začal smiřovat s tím, že jsem vstával zbytečně (z fotopasti jsem věděl, že se někdy do hradu k ránu nevrátili a den strávili někde jinde). Už jsem to skoro vzdal a přestával prostor před hradem bedlivě sledovat. Najednou jsem se podíval zpět k hradu a tam stálo jezevče (obr. 12).


Fotografie 12

Nevím odkud přišlo, ale bylo tam. Rychle jsem udělal několik fotek, než se schovalo v útrobách hradu. Bylo to tedy o fous. Konečně jsem měl nějakou fotku bez blesku. Bylo sice málo světla, takže fotka bude hodně zašuměná, ale měl jsem ji. Nějakou dobu jsem na focení neměl čas a mezitím se jezevci zase vrátili ke svým striktně nočním pochůzkám. Vrátil jsem se tedy ke svým plánům nočního focení. Jednoho večera jsem zase sbalil vše potřebné a vyrazil za jezevci. Tentokrát byla ve výbavě i lampa s regulovatelným výkonem a na ní podomácky vyrobený nástavec s červeným filtrem. Jezevci se před soumrakem opravdu neukázali, a tak jsem po setmění aktivoval bleskový vysílač, rozsvítil červenou lampu a doufal. Výkon lampy jsem stáhl na minimum, které mi ještě umožňovalo trochu vidět, co se děje před norou. Nakonec jsem se dočkal a jezevci se ukázali. Jenomže světla z lampy bylo pro autofokus málo a já se bál zvýšit její výkon, abych je nevyplašil. Naštěstí se řešení našlo. Lampu jsem měl v ose fotoaparátu, takže když se jezevci natočili směrem ke mně, v očích se jim zaleskl odraz červené svítilny. A na to už autofokus zaostřit dokázal (obr. 13).


Fotografie 13

Bylo to další vítězství. Teď už můžu fotit jezevce i v noci a nemusím spoléhat jen na vzácné okamžiky, kdy se jezevci ukáží za světla. K jezevcům jsem ještě během přelomu léta a podzimu párkrát zašel a podařilo se mi rozšířit i sadu fotek bez blesku, kdy se jezevci ráno vraceli do hradu. Zejména v létě se jezevci hodně toulají a odchází od hradu na poměrně velké vzdálenosti, takže někdy se rozhodnou z noční toulky nevracet a den stráví v nějakém úkrytu, který si najdou cestou, anebo se do svého hradu vrátí, ale díky velké vzdálenosti dojdou až za světla a dají tak trpělivému fotografovi šanci udělat pár snímků (obr. 14, 15 a 16).




Fotografie 14 a 15

V říjnu už nebylo skoro možné rozpoznat, jestli jsou v hradu jen mláďata nebo i rodiče. Chtěl jsem pořídit i nějaké fotky jezevců z doby, kdy se chystají na zimu a snaží se hodně vykrmit a vytvořit si dostatečné tukové zásoby na přežití zimy. Jezevci nemají pravý zimní spánek a během zimy se často probouzejí a zkouší si najít něco k snědku, ale v zimě toho moc nenajdou, takže důkladné zásoby tuku z období hojnosti je pro jezevce a jejich přežití zimy zásadní. Rozhodl jsem se tedy ve svých fotografických pokusech pokračovat. Znovu jsem vyrazil za jezevci. Na stromy u vsuků jsem rozmístil blesky, postavil kryt a čekal.

Byl konec listopadu, takže kolem páté už byla skoro tma. Podle fotopastí jsem věděl, že obvykle vychází kolem sedmé. Tak jsem trpělivě čekal. Bylo sedm hodin a nikde nic. Už minula osmá hodina a stále nic. V půl deváté jsem to už vzdával. Řekl jsem si, že když už tady skoro pět hodin zbytečně mrznu, tak si alespoň nafotím ten prostor s různým nastavením blesku, ať otestuju a odladím techniku a nejsem tady úplně zbytečně. Vždyť hlavní cíl této výpravy vlastně bylo jen vyzkoušet nasvícení prostoru s pomocí více blesků. Zaostřil jsem na stromek v zadní části prostoru, překontroloval různá nastavení a stisknul spoušť. Nasvícení prostoru mi přišlo celkem dobré, ale řekl jsem si, že si s tím trochu pohraju. Na vysílači jsem snížil výkon "projasňovacího" blesku, aby stíny byly přeci jen hlubší a znovu stiskl spoušť. Při záblesku se mi zdálo, že jsem tam něco zahlédl. Podíval jsem se do foťáku a vidím, že jsem vyfotil zadek jezevce (obr. 17).


Fotografie 17

Vůbec jsem si ho v tom slabém červeném světle nevšiml. Během těch dvou minut, kdy jsem přemýšlel nad nastavením blesku a měnil ho, jezevec vylezl z hradu. Na tento okamžik jsem tam čekal a mrznul už pět hodin a když konečně vylezl, tak jsem si toho ani nevšimnul. Měl jsem tam fotopast, takže vím, že jsem opravdu žádný okamžik nepropásl. Opravdu poprvé opustil hrad ve chvíli, kdy jsem dělal testovací fotku prostoru před vsuky. Neuvěřitelná náhoda. Každopádně hned jak jsem to zjistil, přilepil jsem oko k hledáčku a pátral v červeném šeru přede mnou. Za chvilku jsem uviděl dvě světýlka, to jak se jezevec otočil a červená lampa se mu odrážela v očích. Rychle jsem zaostřil a stiskl spoušť a potom ještě jednou. Na fotografiích je vidět, že jezevec je v dobré kondici a má pořádné zásoby tuku, aby šťastně přežil do jara (obr. 18, 19).



Fotografie 18 a 19

Víc, než dvě fotky jsem neudělal. Jak jsem už vytušil při focení mláďat s rodiči na jaře, mláďata nechává blesk zcela chladnými, ale dospělci jsou z blýskání nervózní, zvlášť když se blýská uprostřed noci. Po druhé fotce (tedy vlastně po třetí, když počítám i fotku jezevčího pozadí) jezevec znervózněl a vrátil se do hradu. Čekal jsem ještě půl hodiny, ale potom jsem naznal, že vzhledem k tomu, že v této době jezevci moc aktivní nejsou, nemá smysl čekat, až se ukáže znovu. Vyrazil jsem tedy domů. Vrátím se sem až na jaře a budu opět pokoušet fotografické štěstí. Teď jim dopřeji dlouhé období bez lidské přítomnosti. Jezevci naštěstí nejsou jako lišky, které při častějším rušení vezmou mláďata a přestěhují se jinam. Jezevci svůj pracně vybudovaný hrad jen tak neopustí, ale stejně tam raději nebudu chodit moc často. Nerad bych, aby přestali tomu místu věřit a odstěhovali se. Ale podle nedávných zkušeností si určitě můžu bez výčitek svědomí občas zajít k jezevčímu hradu, zbudovat si tam "fotografický ateliér" a pár fotek těchto krásných a zajímavých zvířat pořídit.

Text a fotografie: Filip Šenigl

Zpět