Novinky a články
Poslední úpravy: 07 February 2026 17:30:12
Otužilci na zamrzlé řece
07/02/2026Je začátek ledna. Mráz uvěznil řeku pod ledovým příkrovem a té se jen na vzácných místech daří mrazu vzdorovat a zachovat si hladinu volnou. Tato místa osvobozené řeky vodní ptáci za mrazu využívají, aby se dostali k potravě a já se rozhodl, že za nimi vyrazím a pokusím se to zdokumentovat. Do auta jsem naložil fotovor, suchý potápěčský oblek, fototechniku a vyrazil k Berounce. Hledal jsem takové místo, kde je dostatečně silný proud, aby se řeka ubránila ledovému sevření. Berounku jsem již několikrát sjížděl na kánoi, a tak jsem už tušil, kde takové místo hledat. Netrvalo dlouho a nedaleko Srbska jsem opravdu našel několikasetmetrový úsek řeky, kde byl podél pravého břehu široký pás volné vody a tam jsem se rozhodl zkusit štěstí s fotoaparátem a fotovorem.
Ptáci tento úsek objevili také a na různých místech volné vody se snažili najít si něco k snědku. Jediný způsob, jak tyto opeřené otužilce nafotit bylo zanořit se do ledové Berounky spolu s fotovorem a pokusit se k nim nenápadně přiblížit. Na břehu jsem sestavil fotovor a navlékl se do suchého potápěčského obleku, který používám i pro potápění pod ledem, což značí, že je dostatečně teplý, aby se s ním dalo vydržet i v proudu ledové řeky. Problém ovšem byl, že narozdíl od potápění jsem tu byl sám, a tak se mi nepodařilo dopnout zip obleku, který je na zádech v úrovni ramen. Nevadí, stejně se budu jen brodit v mělké řece. Vyrážím k vodě, tedy vlastně k ledu, protože volná voda je u protějšího břehu. Na kraji je led tenký a já se opakovaně propadám. Řeka je zde naštěstí mělká, a tak se propadám jen po kolena. Po chvíli je led už nosný a já mohu částečně schovaný ve fotovoru pohodlně kráčet k volné vodě. Během chvilky stojím na kraji ledového příkrovu a chystám se vlézt do vody. Chvíli tam stojím a přemýšlím, jak tam co nejšikovněji vlézt, když vtom se led rozhodne mi pomoci, prolomí se a já se propadám do ledové vody Berounky až po bradu. Ještě jsem byl naštěstí natolik duchapřítomný, že jsem se snažil udržet fotovor tak, aby mi nepřipoutaná technika nenapadala do řeky. To se podařilo, já se vyhoupl na okraj ledu a kontroloval, jak jsem na tom. Do prostoru pro techniku se navalila voda. Dalekohled, mobil, rukavice a pár drobností se koupalo ve vodě, ale neuplavalo. Fotoaparát jsem měl už naštěstí upevněný na stativové hlavě, takže ten se nekoupal, jen byl vydatně pokropený. Dopadlo to dobře, všechna technika koupel přežila. Avšak ne všechno bylo tak růžové. Během té chvíle, kdy jsem byl až po bradu ve vodě mi rozepnutým zipem natekla voda do obleku a já cítil po těle mrazivé pálení. Jak to ta zvířata mohou v tak ledové vodě vydržet.
Co teď? Přece se neotočím a nevyrazím domů. Toho času, než jsem našel vhodné nezamrzlé místo, než jsem sestavil fotovor, přece se teď nesbalím a nevyrazím domů. Musím to alespoň chvíli vydržet a udělat nějakou fotku, ať tu nejsem zbytečně. Kdo ví, jestli se sem ještě dostanu, než řeka zase roztaje. Jak tak přemýšlím, cítím, že voda už tolik nestudí. Alespoň chvíli to určitě půjde vydržet. Vyrážím tedy proti proudu k místům, kde odpočívají opeření otužilci. Proud je dost silný a není snadné se v něm s fotovorem udržet. To mi pomáhá se zahřát natolik, že už mně voda v obleku tolik nestudí a já začínám věřit, že to nebudu muset vzdát a svůj plán nakonec splním. Nedaleko bylo na vodě spousta života a já se k němu pomalu blížil. Na ledu se procházelo několik slípek zelenonohých, v malé zátočince se schovával hlouček potápek malých a samozřejmě tu nemohla chybět nutrie, která si tu proplouvala mezi kousky ledu a hledala nějaké šikovné místo, kde z vody vylézt a vyčistit si kožich. S fotovorem jsem se k nim blížil, ale přeci jen jsem pro ně byl něco neznámého, a tak si můj plovoucí úkryt podezíravě prohlíželi a udržovali si uctivý odstup. Netrvalo ale dlouho a postupně začali fotovor považovat za přirozenou součást řeky. Jen jsem si musel dávat pozor, abych se s ním pohyboval jen velmi zvolna. Jakýkoliv pokus o rychlejší přesun způsobil nervozitu říčního osazenstva, které si mě pak ještě dlouho nechtělo pustit k sobě blíž. Pozvolna jsem se probojovával proti proudu až k místu, kde jsem viděl na něčem hodovat racka bělohlavého. Nedaleko za ním je houf kachen březňaček a mezi nimi proplouvá pár morčáků velkých. Opatrně se snažím přiblížit. Už si dávám pozor, abych byl dostatečně pomalý a daří se. Osazenstvo si na mně zvyká a už se příliš neplaší, když se k nim s fotovorem přiblížím. U racka jsem už dost blízko, abych viděl, že tou jeho hostinou je zmrzlá hlava sumečka, která tam nejspíše zůstala po nočním lovu vyder. Hlava je zmrzlá na kámen a racka stojí dost námahy z ní vydolovat kousky masa, ale nakonec se mu to podaří a v těchto hubených časech je to pro něj určitě vítaná svačinka.
Opouštím racka a rozhlížím se po páru morčáků. Přitom si všímám, že zbytek vody, který se mi nepodařilo z prostoru pro techniku po mém pádu do vody vylít, je už zmrzlý a já si zase můžu vše potřebné rozložit na led a nemusím se bát, že se to znovu namočí. Pár morčáků jsem našel nedaleko. Asi se jim ve vodě moc nelíbí. Často vylézají z vody ven a procházejí se po ledě, než se zase odhodlají sklouznout zpět do řeky. Ani se jim nedivím. Komu by se chtělo do tak mrazivého proudu. Nějaký čas jsem tu s morčáky strávil, než jsem se rozhodl k pomalému návratu do míst, kde jsem do řeky vystoupil. Viděl jsem, že je tam teď docela živo, takže cestou zpět určitě ještě lecos vyfotím. A nemýlil jsem se. Na kraji volné vody, kde se proud řeky ztrácel pod ledovým příkrovem, se na hladině pohupovaly jako malé plyšové hračky potápky malé. Každou chvíli zmizely pod hladinou, aby se zanedlouho zase nečekaně objevily o kousek dál. Na okraji ledu si čistila kožich nutrie a kolem ní proplouvali morčáci velcí. O kousek dál se zase po ledu procházela skupinka slípek zelenonohých s kousky ledu namrzlými na peří a snažila se z ledu a malých rozmrzlých lagunek posbírat zbytky vyplavených rostlin, aby si doplnila energii tak nutnou pro přežití v mrazivé řece. Pomaloučku se s fotovorem pohybuji podél ledové hrany a snažím se všechno to hemžení zachytit a zároveň nikoho nepoplašit. Jak se tak posouvám, vidím, že na břehu kousek od vody sedí kormorán a stejně jako já všechno to hemžení pozoruje. Byl jsem tak zabraný do pozorováním slípek, jak se ozdobené ledovými drahokamy procházejí po ledě, že jsem si jeho příletu vůbec nevšiml. Zanedlouho i on sklouzl do vody a přidal se tak k ledovému hemžení.
Během mé mrazivé fotografické výpravy do proudu Berounky to nebyla pouze zvířata, komu jsem svou přítomností zamotal hlavu a donutil přemýšlet, co se to po té řece pohybuje za podivnost. Úsek, kde jsem se s fotovorem brodil, byl na kraji vesnice a občas šel nějaký její obyvatel na procházku podél řeky. Kolemjdoucím jsem nevěnoval pozornost, ale zato oni ji věnovali mně. Asi největší pozornost jsem vzbudil u dvou pánů, kteří se nedaleko mně setkali. Věnoval jsem se zrovna slípkám na ledě, když z protějšího břehu slyším: "Co to je tam na řece? To je nějakej balík?...Nó, já to už chvíli pozoruju a vono se to hýbe. Chvíli sem, pak zase zpátky, občas z toho jdou bubliny...V tom bude asi nějakej potápěč...To je nějakej blázen." No, možná měli trochu pravdu. Fotografové přírody jsou trochu blázni. Lezou do zamrzlé řeky, v létě se brodí bahnem ověšeni těžkou technikou nebo někde celé hodiny nehnutě čekají, až přijde ono vytoužené zvíře. Ale je to krásné bláznoství a já jsem rád takovým bláznem, protože si své krásné zážitky z přírody mohu připomínat i doma při prohlížení pořízených fotografií. Životem na řece jsem byl natolik pohlcen, že jsem úplně zapomněl na vodu v obleku a v mrazivém proudu nakonec vydržel tři hodiny. Vyrážím domů zmrzlý jako rampouch, ale šťastný, že se mi podařilo zachytit okamžiky života na zamrzlé řece.
Text a fotografie: Filip Šenigl